Mezizlomí
Po třech týdnech strávených na vinici by se daly naše dosavadní zkušenosti rozdělit do dvou skupin. Pozitivní a negativní. V pozitivní skupině by se nacházela skutečnost, že jsme potkali na vinici pár fajn Čechů a že pracujeme na vinici pod horami, odkud se ráno a vlastně i po celý den dají spatřit nádherné momentky a scenérie zasněžených hor. Skutečnost, že jsme se naučili dalšímu „řemeslu“, by pak naši pomyslnou pozitivní skupinu uzavírala. Ve druhé skupině by pak bylo asi vše ostatní, co se kolem nás v práci děje:) Nutno říct, že jsme se stříhat, motat a drátkovat naučili již obstojně, avšak zdejší laťky jsou nastaveny vysoko a k jejich zdolání musíme ještě notně zrychlit. Pro lepší představu o výšce laťky lze uvést, že musíme s Květkou denně ostříhat, zamotat a zadrátkovat 600 keřů révy, což představuje přibližně 1800 - 2400 obtočených a zamotaných větví. Prozatímním rekordem, kterého jsme s vypětím všech sil (nejen fyzických, ale i psychických) dosáhli, bylo 420 keřů. Za což jsme rádi, ale přece jen je pro nás ona hranice dosažení minimální (!) mzdy ještě daleko. Zrychlujeme sice každým dnem, ale s každým takovým dnem v nás zároveň klíčí a roste semínko otázky, zda chceme tuto dřinu provozovat i nadále. K celé věci je pak nutno připočíst značnou daň, kterou si tato práce vybírá na našich tělech. Trpí hlavně ruce a záda. Vidinu toho, že bychom si touto činností nějak zvlášť vylepšili naše úspory, pomalu opouštíme a tak nám zůstává už jen motivace vyrovnat se ostatním. Situace, kdy vidíme zkušené harcovníky jak nám unikají řádkem, přičemž my jsme dva, oni sólo, působí na psychiku a odhodlání asi jako voda na oheň. Člověk se snaží pracovat co nejrychleji to jde, má pocit, že je nejrychlejší, což je doprovázeno zarputilým šklebem a nepřirozeně rychlými pohyby od keře ke keři. Když se však otočí na kolegu ve vedlejším řádku, který s ledovou tváří ladnými pohyby šmiká keře, dostane chuť hodit nůžky ostřím do hlíny a odpochodovat středem řádku:) Takových chvil je mnoho, ale říkáme si, že žádný učený z nebe nespadl a zkoušíme se zlepšit. Pokud nás i tato motivace opustí, pak zvedneme plachty a pojedeme dál:) Situace je tedy zatím nejasná. Co je jasné, je, že jinak jsme na jižním ostrově nadmíru spokojeni. Výletů nebylo moc, protože nám většinu času vezme pobyt na vinici, ale zrovna včera jsme ve volném dni vyrazili na krátký výlet na Rarangi beach, kde jsme strávili naši první noc na Jižním ostrově. Nyní jsme se však namísto přespání vydali na túru přes kopec do Whites bay, kam vedlo první telegrafické spojení se severním ostrovem prostřednictvím podmořského kabelu vedoucího z Wellingtonu sem. Předtím tu také ležela významná maorská rybářská vesnice. Zátoka byla pojmenována po jistém muži zvaném Jack Black White. Jednalo se o otroka, který uprchl z americké velrybářské lodi a doplaval právě do této zátoky, kde se usadil a žil po boku Maorů. To vše je dnes již pryč, zbyl jen baráček po telegrafistovi, který tu již pěknou řádku let nežije. K vidění tak byly hlavně krásné moře a skály, což nám přišlo rozhodně mnohem krásnější než vinice:) Cestou jsme taky v lese nasbírali klouzky, které se následně staly součástí bramboračky, která nám zpříjemnila volný den a připomněla domov. Dneska prší a tak se nám znenadání naskytl další volný den, který s nadšením vítáme a celý jej věnujeme nicnedělání!:)
Sami jsme zvědaví jak se náš pobyt v Blenheimu bude dále odvíjet a s ním i celý náš příběh. Příště už tu možná zase bude nějaký další bod zlomu:)
Mějte se pěkně
Jirka a Květka
Komentáře
Přehled komentářů
Tyyjo, to bych teda chtel videt jak takovy rychlik mota vetve co par sekund. To musi mit dobry grif - u nas se jim muzou rovnat akorat vycepni v hospudkach 5. cenove skupiny :)
Kdyztak zkuste natoci video, to by stalo za ukazku!
Tesime se na bod zlomu!!
Rychlici..:)
(Hoondaa, 22. 7. 2012 0:16)