Kaweka Range
Další týden utekl jako voda a my zjišťujeme, jak se čas najednou tak nějak zrychluje. To je asi normální. Abychom čas alespoň trochu zpomalili, vydali jsme se v sobotu na další výlet, tentokrát do oblasti Kaweka Range. Je to pohoří vzdálené asi hodinu a půl od Taradale. Výlet byl naplánován velmi narychlo, protože informaci, že máme volný víkend jsme se dozvěděli až v pátek po práci. Ačkoliv se nám v tu chvíli rozplynula představa o dohnání deficitu odpracovaných hodin (od neděle do úterý tady celé dny silně pršelo a tak jsme odpracovali pouhých 38 hodin), ale zvykli jsme si na novou představu o volném víkendu a výletu velmi rychle:) Pořádně jsme nevěděli do čeho se pouštíme a tak jsme udělali svačinu, nabalili batohy a večer rychle prostudovali trasu. Odjezd byl naplánován na sobotních 6:30, kterýžto termín však musel být posunut s ohledem na budík, který si asi vybral na víkend volno a nezazvonil. Vyrazili jsme tedy „až“ v osm. Cesta byla pohodová, plná ostrých zatáček a kudrlinek, ale na to jsme si už zvykli. Místní projektanti si asi při plánování tras silnic užijou hodně legrace:) Po projetí všech zákrut se cesta v jednom místě změnila ve štěrkovou cestu, což jí vydrželo celých posledních 20 km. To nelepší nás však čekalo asi pět kilometrů před cílem v podobě brodu přes řeku Makino. O tom, že jediná cesta do Kaweka Forest parku vede přes brod, který je průjezdný jen při nízkém stavu řeky jsme věděli z informačního letáku, který jsme si prostudovali v pátek večer a ve kterém byla této problematice věnována celá jedna věta. V našich představách jsme tedy na brod téměř nemysleli a asi ho i trochu idealizovali. Když jsme k němu však dojeli, spadla nám čelist. Jestliže jsme si představovali poklidnou říčku, kterou naše Toyotka projede jako nůž málem, pletli jsme se. Čekala nás pořádně rozbouřená řeka, která zvládla rozbouřit i myšlenky na změnu plánu výletu. Na pokraji brodu byla kovová tyč s ryskou, která oddělovala úspěšné a ty méně úspěšné pokusy o průjezd řekou. Při našem příjezdu byla hladina chvilku pod ryskou, pak zas chvilku nad ryskou. Ačkoliv nejsme odborníci na astrologická znamení, seznali jsme, že pro dvě váhy na výletě není toto vodítko pro učinění rozhodnutí úplně ideální:) Po nemalé chvíli rozhodování a čekání na další auto, které by se o průjezd pokusilo (nepřijelo a za celou cestu tam jsme nepotkali ani jedno) jsme se rozhodli pro ponor našeho vozítka. Výletnický duch zvítězil a vyplatilo se! Ačkoliv voda sahala až po spodní okraj dveří, paluba zůstala suchá a autíčko se v pořádku ocitlo na druhém břehu. Za pár minut cesty jsme pak dorazili na parkoviště, odkud jsme už museli pokračovat pěšky. Po dvaceti minutách stoupání po štěrkové cestě přešla cesta v ještě prudší stoupání, které nám dalo pocítit, že to nebude po týdnu stráveném v sadu žádná hračka. Stoupali jsme do prudkých kopců, abychom následně poznali i jejich druhé strany tentokrát ve formě prudkého klesání. Odměnou nám však byl nádherný prales, průchod jímž nás čekal po každém klesání. Protože jsme pro nedostatek času na plánování výletu nestihli obstarat žádnou mapu, musela nám postačit ta, kterou jsme si vyfotili z informační tabule na začátku tracku. No, nebyla zrovna z nejpodrobnějších, vlastně to byla jen čára vinoucí se terénem, přičemž jedinou nápovědou nám byla odhadovaná časová náročnost, která činila 3 hodiny. Šli jsme tedy kam nás intuice vedla a nutno přiznat, že došlo i na zlomové momenty, ve kterých jsme absolutně netušili, kudy se vydat. Příroda je tu jiná, než na jakou jsme byli zvyklí z našich výletů v Čechách. Je taková silná a člověk brzy nabude dojmu, že je odkázán jen sám na sebe a pokud se ztratí nebo se mu něco stane, bude mít problém. Vždy jsme ale zachovali chladnou hlavu a správnou cestu našli. Po necelých třech hodinkách jsme dorazili k chatě Makino Hut. Bylo to naše první setkání s turistickou chatou na NZ a tak jsme byli celkem překvapení. Když jsme totiž dorazili, nebyl tu žádný správce, ani host, nebyl tu nikdo. Dveře chaty byly odemčené a tak jsme nakoukli dovnitř. Uviděli jsme patrové palandy s matracemi, malá kamínka a pár hrnců, svíčky a sirky. Z cedulky na zdi jsme se pak dozvěděli jak to funguje. Turista jako my si koupí v pobočce Department of Conservation (DOC), což je něco jako ministerstvo, které se stará o zachování přírodních krás a fungování turismu na NZ, kupónky na přespání. Ty pak hodí do schránky v chatce, nebo pokud kupónky nemá, je cedulkou nabádán k co nedřívějšímu uhrazení pobytu v pobočce DOC. Turisty nikdo nekontroluje a zjevně to funguje! Alespoň tedy my si kupónky nakoupíme a některý z dalších výletů snad tak bude moci být dvoudenní:) Po chvilce odpočinku u chatky jsme se rozhodli, že dál už si bez mapy jít netroufneme, protože se jednak po chůzi náročným terénem přihlásila únava a jednak se přihnaly mraky a zakryly dosavadní sluníčko, což se nám při pomyšlení na rozvodněný brod nezdálo jako ideální kombinace. Další cesta (1,5h) vedla k termálním pramenům u Te Puia lodge a následně měl být track zakončen 4 hodinovým pochodem kolem řeky zpět směrem k výchozímu bodu naší cesty. Zvolili jsme tedy cestu zpět. A byly to galeje:) Nohy už se nám pletly a když jsme zdolali poslední klesání, byli jsme za naše rozhodnutí zpětně vděčni. Protože ještě nezačalo pršet, vydali jsme se (tentokrát už autem) ještě o pár kilometrů dál k termálním pramenům Mangatutu Thermal Springs. Úzká cesta vedla přes serpentýny nad čtyřicetimetrovým srázem, pod nímž se tetelila řeka a my jsme si jen přáli, ať nepotkáme ani teď žádného protijedoucího. Nepotkali a odměnou po celodenním lopocení po kopcích nám byla horká koupel. Termální potůček byl vcelku úzký a byl sveden plastovými trubkami do dvou malých bazénků, které nám připadaly jako seslané z nebe. Horká voda povzbudila tělo i duši a my jsme se tak mohli odebrat k poslednímu (jak jsme tiše doufali) adrenalinovému zážitku tohoto dne a tím byl, jako jinak, brod. Tentokráte byl průjezd méně hladký, ale i tak jsme suchou nohou mohli na druhém břehu vystoupit, oddechnout si a poděkovat autíčku, že to s námi vydrželo!:)
Pak už zbývalo jen zdolat štěrk a zatáčky a z posledních sil hupsnout do postele. Neděle se pak nesla ve znamení odpočinku a návštěvy místní knihovny, ve které jsme si mohli uspokojit své intelektuální choutky a zítra zase…hurá do holin a na traktor!!!:)
Mějte se pěkně!
Jirka a Květka
Komentáře
Přehled komentářů
Čuste, tak jsem se dočetl v zahraničních zajímavostech 100+1 (né, tam to nebylo :-)), že na NZ došla pomazánka Marmite!!!!! Má cenu tam nadále zůstávat? Přeci kvůli tomu jste tam jeli ne? :-)
Mějte se fajn, zdravím z Ostravy!!!
jéjé!
(Eva*, 26. 3. 2012 20:07)No to se čte jedním dechem! Dvě váhy opravdu neváhají vrhnout se vstříc dalšímu dobrodružství - jestli takové spojenectví nemá spíš násobný účinek? .... tak pěkný další pobyt a já se už těším, že si teď navrch prohlédnu ty fotečky! :-)
zdravice
(Evča Tom., 26. 3. 2012 12:23)
Ahojte výletníci, nádherný fotky máte! Ačkoli u tý s brodem mi trochu zatrnulo. Doufám, že v příštím životě nebudu vaším autem! Nadále platí ta varianta, že chci být naší kočkou :)
Taky jsem se moc pobavila nad fotkou, kde se Květka v posledním tažení opírá o tu soušku. Jinej strom sis vybrat nemohla, viď!? No, já vim, nemohla :)
Tak zatím zdarec a těšík na další díl.
pomazánka Marmite
(David, 3. 4. 2012 12:35)